já jsem pro, ale ten stav, který Mili popsala, trvá už, jak to pozoruji, několik let. Oni prostě (ať už z jakéhokoliv důvodu) nechtějí. Chápu naprosto, že to Mili trápí, chápu, že jí to chybí, že po tom touží, chápu i, jestli je na ně naštvaná... a stejně jako ty si myslím, že "rodinu má člověk také ke sdílení - toho dobrého i toho zlého". Ale Mili to u víc neovlivní. A v takových chvílích je lepší to v tom dobrém smyslu vzdát. Nemyslím tím tupě rezignovat, ale prostě nevyčítat, přijmout realitu toho, že oni nechtějí (opět - ať už jsou důvody jakékoliv). Je to těžké do takové svobody dojít, ale je to nezbytné, aby se člověk nezbláznil.

God grant me the serenity
to accept the things I cannot change;
courage to change the things I can;
and wisdom to know the difference.