Mně tatínek zemřel před více než 7 lety a bolí to hrozně doteď. Doma se o něm nemluví. Mili, znám Tvůj příběh a je mi moc smutno, když "Tě čtu", ale Milenka se má teď o moc lépe a je s Tebou, v srdíčku. Se mnou tatínek taky je. Možná to vidím z té druhé strany - možná Tvoje rodina nezapomněla ani se nesmířila, ale vzpomínky na Milenku prostě potlačili. Věděli, jak neskutečně to bolelo a stále občas bolí, a té bolesti se bojí. Myslím si to, protože to mám taky tak. Nedokážu o tatínkovi promluvit aniž bych propukla v pláč, takže se hovoru o něm záměrně vyhýbám. Ani s maminkou o něm nikdy nemluvíme, prostě děláme jakoby nikdy neexistoval. Ale stejně mě to někdy dožene. Sedím, brečím, vzpomínám...ale jen sama. Nedovedu si představit, že by mě někdo nutil dělat výše zmíněné "rituály", ještě k tomu ve skupině, byť se členy rodiny. Vzpomínám, ale sama. Pokud Ti to pomůže, opravdu si nějaký takový zvyk vypěstuj, třeba se jdi na Štědrý den sama na chvíli projít, popovídat si s Milenkou...ale svou rodinu do toho nutit nemůžeš a asi bys ani neměla...