Mili,
občas jsem narazila na Váš příběh, je to moc smutné. Asi Vám nedovedu poradit, ale můžu Vám popsat svou zkušenost s odchodem vzácné bytosti. Bude to už 10 let, co mi umřela maminka, měla chronickou lymfatickou leukemii a byla poměrně mladá, 55 let. Jejím přáním bylo, abychom ji nechali rozptýlit a hlavně, abychom nechodili na hřbitov. Tohle si přála a my to přání respektujeme. 10 let je dlouhá doba a i když nemáme žádné rituály, kdykoli se se sestrou navštívíme, vždycky si o ní povídáme. S tatínkem to nelze a ani s jinými členy rodiny. Myslím si, že byste potřebovala někoho, kohokoli, kdo by Vám naslouchal, komu byste mohla všechno říct, jaké by to bylo kdyby a taky co Vám její odchod přinesl (vím, zní to divně)... všechno to, co máte v srdci. Každý člověk zpracovává ztrátu blízkého po svém a lidí, kteří o tom z různých důvodů nejsou schopni mluvit nahlas asi mnohem víc, než těch, kteří mluvit potřebují. Ani jeden z těch způsobů vyrovnávání se se ztrátou není špatný jen jiný. Myslím, že pro Vaše chlapy je mluvení o tom stejně trýznivé, jako pro Vás mlčení. Přála bych Vám, abyste si mohla povídat aspoň s manželem, ale ze zkušenosti vím, že muži na to prostě nejsou. Držte se! Přeji krásné Vánoce a vězte, že místo u Vás Milenka má, i když o ní nebudete mluvit.