Kohnová, přesně tak, adopce tváří v tvář realitě není povětšinou žádná romantika, jak to vypadá kolikrát v TV.
Chtít už tříleté dítě, aby bylo odchováno z toho "nejhoršího", jako noční nespaní a nejzákladnější péče o dítě - krmení, přebalování aapod., to může být potom velké překvapení. Některé naše děti, třebaže přišly k nám do rodiny do 1,5 roku jejich věku, už měly tak zničenou psychiku, že jejich vývoj se ubíral a ubírá směrem, který by si zakladatelka určitě nepředstavovala, třebaže zvláště synovi se do doby než přišel k nám, "nic špatného" nedělo, protože byl "jen" v KÚ, kde měl péči. A čím je dítě starší, tím toho má za sebou víc.

Prostě pokud by si někdo představoval, že přijaté dítě, ať už do PP nebo do adopce, je to stejné, jako kdyby se mu narodilo to jeho už hned tříleté, je velký omyl - takové dítě, když přijde do rodiny, to je jakoby přišel minimálně cizinec, ale taky třeba vyloženě mimozemšťan - moc dobře vím, o čem mluvím.