Calpurnio a někdy jsou vyslyšené modlitby, že je mi z toho úzko. U atentátníků atd.

Víru mi to vzít nemůže, protože ji nevyznávám, ač mám, - tohle jsou ta místa, kde tápu, to za prvý

a za druhý, já si prostě Boha představuju jako Lásku, příjemný pocit,

že mne má někdo rád mimo blízkých lidí a trochu jako tátu, v obou slova smyslech. Hele, mám tě rád, ale teď už blbneš, plesk ho. Někdo tomu říká svědomí, mně bančí v hlavě nebo prakticky.


Jsi máma, ono na tom něco je, taky neovlivníš všechno, co se děje v životě tvých dětí a často ani ovlivnit nemáš, bychom je zavřeli do polstrovaný místnosti, chránili od všeho možnýho i nemožnýho, a nejspíš z nich vyrostou nesvéprávní tvorové.

Nejsou to loutky. Ani my nejsme. A ty kopance jsou buď morální, nebo výčitky a pak občas fakt dostaneme přes ústa, jenomže - kdykoliv jsem přes tu hubu dostala, ono to nakonec fungovalo vlastně docela dobře, poučení, cesta kousek dál, třeba chudší o cokoliv.

Horší dilema mám s nemocemi u dětí atd... tam fakt nechápu, ale třeba to někdo vysvětlí.