Ja uz se nemodlim v uzkych, "Pane Boze, dej, protoze mozna to co si preji neni zrovna to nejlepsi...".
Prvni noc po narozeni syna, kdy bylo jasne, ze syn sice prezije, ale nebyla jasna mira postizeni. Jsem celou noc v nejvyssi pokore a zoufalstvi plakala a prosila, za to at moje dite neni mentalne postizene, ze zvladnu uplne vsechno, at by byl ne voziku nebo ho budu vozit na dializu (mluvilo se o poskozeni ledvin}, hlavne at je mentalne v poradku. Hloubeji jsem o nic vic nikdy v zivote neprosila.
Pan Buh me nevyslysel, syn ma stredne tezkou mentalni retardaci, ale jinak je v podstate zdravi jako ripa. Ja Mu dekuji za to, ze me a meho syna ochranil pred mojimi posetilymi prosbami a syna nic neboli. Ted uz Ho zadam o hodne min nez pred tim, jenom dekuji za zivot, za lasku, jediny o coho prosim je sila. Jinak si Boha nezhmotnuji, ale predstavuji si Ho, jako Otce, ktery bezvyhrad miluje vsechny svoje deti {lidi na zemi} a boli ho, kdyz si mezi sebou ublizuji..
Nemyslim si, ze muze vsechno ovlivnit, presne jako rodic..