Katuš, měla jsem prasečí chřipku, vezla mě rychlá do nemocnice, vím o čem je řeč. Když jsme pár let předtím běhali po vyšetřeních se synem a skončili až na onkologii (nepotvrdilo se ťuk ťuk na dřevo), rozhodně mi nebylo do smíchu. Ani podezření na zánet srdečního svalu v 1,5 roce a velká operace s třítýdenním pobytem nebyly zrovna procházka růžovým sadem. A to mám děti v zásadě zdravé (ve srovnání s kamarádkami). Takže boreliózu považuji za normální nemoc a ne za něco z čeho se mám hroutit. (Normální nemyslím nezávažnou nebo banální. Vím, že neléčená borelióza může mít celoživotní následky, starší lidé na ni mohou i zemřít.)
To bych se musela hroutit kažnou chvíli. Prostě mi ten popsaný rok přišel tak nějak normální, jako zažívám běžně, někdy i hůř. Pravda, povodeň jsem zažila jen jednou a nemusela jsem po ní opravovat byt, jako autorka.