Mužům nefandím, ale nehodlám je vnímat jako nepřátele, kteří mi ukusují z krajíce. Bohužel znám jen málo žen, které dokážou zůstat ženami a zároveň se prosadit. Co bytostně nesnáším, tak kohosi, kdo má v rodném listě sice psáno pohlaví ženské a urputně se snaží čúrat ve stoje. Takové týpky vážně nemá smysl vyměňovat za "pohlaví mužské", protože to postrádá smysl a nic nového a jiného nikam nevnáší.
Protiví se mi stejnost, nikoliv rovnoprávnost. Nejsem chlap a nehodlám se v něj proměnit, čerpám z toho dobrého, co mě dělá ženou. Nechci být "jakože ten".
Muži mi nevládli a dokonce mi nevládly ani ženské, které se kdovíjakým způsobem dostaly na vedoucí pozice. Rozhodně to u mnohých z nich nebyly osobní kvality, spíš opěrné sloupy v podobě známostí.
To, že se někdo nechá ovládat, je jeho problém a problém společnosti, svorně tu panáčkují muži i ženy, většinou za účelem zvládnutí hypotéky. Já sice bydlím ve squatu a peču chleba, ale neovládá a neomezuje mě nikdo. Pro sebe to považuju za lepší, než někde panáčkovat. Jestli to někdo má jinak, fajn, ale ať to nesvádí na kdekoho a kdeco okolo a už vůbec ne na pohlaví. Netvrdím, že se o to nedá skutečně zakopnout, ale obvykle je to spíš ojedinělý úlet, ze kterého se dá najít jiná cesta.

Nejsme muži a ženy, jsme lidé a pokud nám někdo vládne, nejsou to muži, jsou to vyvolení. Tady je chyba - ve skutečnosti nejsou vyvolení námi, ač si to rádi namlouváme, ale podmínkami a možnostmi okolo nich. Jenomže ono je tak líbivé si vytvořit nepřítele, klidně v mužích a na něj pak všechno hpodit. Možná to uklidňuje. Mně dávno ne.