Já jsem byla těhotná, v 10tt miminku dobouchalo srdíčko a zároveň mi lékař řekl, že to vypadá na velmi závažnou vadu, s kterou se nedá žít, děti umírají po porodu. Už když jsem šla tenkrát plačící z ordinace, v duchu jsem děkovala že nemusím rozhodovat a že nemusím nic řešit, že už to má miminko za sebou.

A ač nejsem věřící ("jsem takový ateista až se bojím že mě pán bůh potrestá" :)), ač jsem si vždycky myslela že nic takového nemá smysl.. já bych to dítě donosila. Donosila, porodila, nechala zemřít u sebe v náručí a pohřbila. Nesnesla bych že do 24tt je "jen" biologický odpad, který nemáš nárok si odnést a někam se vyhodí.

Nedokázala bych udělat to rozhodnutí že dnes nebo zítra zemře, protože jsem se já rozhodla. Připadá mi, že nemám právo.
Ale tohle všechno přišlo až po tom zamlklém potratu a zjištění, že by miminko mimo bříško beztak nepřežilo. Jsem vděčná že to příroda zařídila za mě a zbavila mě odpovědnosti.

A jestli bych si nechala dítě, které by bylo určitě postižené.. asi ano. Ale i to přišlo až po téhle zkušenosti; a také je to tím, že mám úžasného manžela, je obrovská opora, má slušný příjem.. asi bych si říkala, že třeba by náš první syn vyrostl v chladného sobce, ale díky postiženému dítěti v rodině bude zodpovědnější.. nevím. Snažila bych se to vzít z téhle stránky, ale respektuju i názory ostatních. je to souhra mnoha věcí.. přeju nám všem at nikdy nemusíme volit