Přidat odpověď
Před rokem a třičtvrtě jsem prožívala strach z toho, že moje nenarozené dítě zemře. Krevní testy na počátku těhotenství mi vyšly hodně špatně, pravděpodobnost SLO syndromu(neslučitelný se životem)vyšší než 9 z 10.Kromě toho ještě vysoká pravděpodobnost dalších dvou vývojových vad, jedna z nich také neslučitelná se životem a druhá Downův syndrom.Amniocentézu jsem odmítla.Je tam asi 1-2procentní riziko potratu a já jsem si řekla, že jestli má naše dítě umřít,tak umře, ale ne mou zásluhou.Bylo to velmi těžké období,během bezesných nocí jsem si představovala porod mrtvého dítěte a nebo jeho pohřeb.Přitom jsem si ale mohla promyslet některé důležité věci, o kterých bych jinak asi nikdy neuvažovala.Přišla jsem na to, že potrat není humánní gesto vůči dítěti, že mu neulehčí trápení.Ulehčí a zkrátí jenom trápení rodičů. Myslím si, že dítě mnohem více trpí při potratu než když po porodu zemře přirozenou smrtí.Při potratu zemře násilně a předpokládám, že přitom musí trpět. Nikdo na to ale nebere ohled, protože ještě není považováno za člověka. Když umírá až po narození, dostane se mu veškeré péče, tišení bolesti atd., protože už "je to člověk". Myslím si, že je humánní donosit i dítě s vadou neslučitelnou se životem. Nehledě na to, že lékaři se mohou mýlit a často se to i děje. V našem případě měl příběh happy end. Narodil se nám úplně zdravý, krásný chlapeček. Vždycky to tak samozřejmě nedopadne. Znám maminku, která čekala chlapečka, kterému nefungovaly ledviny.Donosila ho a chlapeček několik hodin po porodu zemřel. Je to pro rodiče hrozné, ale pokládám to za velké hrdinství a gesto milosrdenství. Jestli je to tvoje osobní situace, tak ti přeju hodně sil a moudrosti.
Předchozí