Ono se strašně hezky teoretizuje.
Když mi bylo jednadvacet, neplánovaně jsem otěhotněla. Otec cizinec, ženatý, notně nespolehlivý jedinec. Protože nejsem zastáncem názoru, že interrupce je totéž jako antikoncepce, rozhodla jsem se dítě si nechat a dát po narození k adopci. Jenže - otěhotněla jsem v krátce po očkování proti žluté zimnici a choleře, navíc jsem celé těhotenství brala antimalarika (a tu malárii nakonec stejně dostala, neboť antimalarika nejsou prevence před nákazou, jen garantují lehčí průběh onemocnění). Gynekolog nevěděl, co s tím (psal se rok 1995), poslal mne na genetiku, kde mi sice tvrdili, že taky nevědí, co s tím, že se s ničím podobným ještě nesetkali, nicméně dali mi zalepenou obálku pro gynekologa s tím, ať se rozhodnu podle sebe a přijedu na ultrazvuk v době, která odpovídala 5. měsíci těhotenství. Obálku jsem rozlepila a zkonzultovala její obsah s gynekologem. To, co mi řekl, mi docela vyrazilo dech: "Víte, oni kdyby vám tohle řekli, tak byste měla nárok na přerušení ze zdravotních důvodů zdarma, ale holt zdravotnictví nemá peníze."
Tak jsem si holt tu interrupci zaplatila. Dítě by pravděpodobně nemělo vady neslučitelné se životem, jenom by nemělo končetiny a bylo mentálně postižené. Věřím, že řada z vás takový postoj odsoudí, protože to přece je dítě, živý tvor, ale kdybych ho k té adopci dala, domů si ho nevezme ani jedna.
Nesmířila jsem se s tím nikdy, snažím se na to nemyslet.
Stejně si občas vzpomenu. Bylo to dítě, mělo i svoje jméno, který jsme mu vybrali s jeho otcem, ale fakt to nešlo jinak. Každý máme hranice, přes které nemůžeme zajít. Napsala jsem to jméno aspoň na vzpomínkovou zeď na internetu, dodnes tam visí.