Můj obdiv, mám úplně stejný názor. U nás vypočítal doktor pravděpodobnost downova syndromu 1:19, vysoká pravděpodobnost. Odběr plodové vody jsme odmítli, chtěli jsme stejně jako ty přijmout dětátko takové jaké je. Ve 21. týdnu lékař diagnostikoval brániční hernii - posunutí břišních orgánů na plíce a srdíčko. I když se mi tehdy zhroutil celý svět, byla jsem rozhodnuta bojovat za našeho chlapečka. Podotýkám že jsem čekala dvojčátka.
šance na přežití byla 50 procent, ke konci těhotenství se šance podstatně zvýšila. I přes nejlepší lékařskou pomoc se nepodařilo našeho andílka zachránit, měl srdeční vadu kterou před všemi lékaři do poslední chvíle dobře skryl. Náš andílek zemřel 14 hodin po porodu v mojí náručí.
Dnes bych se rozhodla stejně jako minulý rok, bojovala bych za naše dítě. Milovala jsem ho takové jaké bylo. Je to náš chlapeček, jedno jaký je.

Díky našemu andílkovi jsem přehodnotila spoustu věcí a myšlenek o životě. Má smysl bojovat, a člověk zvládne i situace, o kterých si myslí že jsou nezvladatelné.

Přeji všem více odvahy a síly.