Můj názor je takový, že dítě je DAR. A postižené dítě je velký dar. Člověk se s ním učí a přehodnocuje hodnoty v životě.
Ač hodně bolestné pro mě to co se stalo, vím, že Filípek žil svůj život u mě v břiše, byl hodně aktivní, nebyl sám, byl s bráškou, bylo mu dobře a jsem přesvědčena že cítil moji lásku. Cítil že byl milován. Samozřejmě mně trvalo než jsem situaci přijmula. Ale když se tak stalo, nebrala jsem našeho andílka jako postižené dítě... je to můj chlapeček, moje dítě a já cítila, že ho chci opatrovat, mu pomoci, být s ním, na jeho straně.
Hodně blízkých mi řeklo, že nám Filípek dal dar, že nechtěl aby jeho sourozenci trpěli tím, že se upoutáme pouze na něj, že nechtěl trpět, že nechtěl abysme trpěli my, proto se rozhodl odejít. Když umíral cítila jsem se strašně podvedená, že jsme ho chtěli, bojovali za něj a přesto zemře. Měl takový spokojený a klidný výraz, vyzařoval klid.
Říkala jsem si, jak to že musí zemřít, když jsme ho chtěli a jiní se postižených dětí zbavují.
Ale i přesto jsem za něj moc vděčná.