Některý příběhy mi zní jak "pohádka". Já jsem uvěřila, chtěla jsem se s ním rozejít, on za 3 měsíce uvěřil také a pak žili šťastně a spokojeně až do smrti....
Tedy nikoho se nechci dotknout. Můj manžel je také věřící, ostatně u nich v Rumunsku věří snad všichni. Nevěřící je pouze většina Čechů, ostatní národy více méně věří. Já jsem nevěřící, ač pokřtěná - ale to je zase jiná story o tom, jak náš otec věří a místo toho, aby nás nějakým způsobem na víru naved, tak nás nutil chodit do kostela se slovy - když se nebudeš modlit, nebudeš mít posmrtný život. Jo, takhle určitě přesvědčíte malý dítě. Tedy trochu jsem to zlehčila a zkrátila, ale od dětství máme obě se sestrou k víře, kostelům a podobným institucím odpor.

Prostě a jednoduše. Manžel věří, problém s tím nemám. K ničemu mě nenutí a ostatně za 12 let, co jsme spolu, jsem ho neviděla tady jít do kostela. Věří si sám, modlí se taky sám, ani o tom nevím. Občas máme diskuze o víře a nevíře, a za ta léta jsem se naučila leccose respektovat. Jestli dceři vhodnou formou poví něco o Bohu, nevadí mi to. Navíc jsem žila mezi cizinci, takže vím, že věřit je v okolním světě normální. A sex před manželstvím? Jéje, 7 let by sotva čekal

Ovšem jiná kapitola je tohle - sex byl, najednou uvěřila a sex není? Od toho bych šla pryč. Tohle mi zavání už nějakým "zblbnutím" , ne jenom vírou. Můj nynější švára měl manželku, která byla silně věřící, opravdu byl sex jenom za účelem dělání dětí a pod....Žít se s ní nedalo. On, ač byl původně věřící, tak teď do kostela nechodí, je vyléčen