Hezký den(večer) všem nastávajícím i stávajícím maminkám a zdravotníkům v ústecé porodnici.
Jako nastávající maminku mě některé uveřejněné zážitky docela děsily-a zbytečně.
Do porodnice jsem se vypravila na konci dubna 2004, ráno v 7 hod. poté, co mi odtekla plodová voda,navíc zkalená a 3 týdny před termínem.Poučena z kursu jsem věděla, že to není zrovna nejlepší začátek porodu.
Přijímal mě dr.,který evidentně neměl ještě mnoho zkušeností a moc jistý si nebyl.Měla jsem proto trošku obavy,ale zbytečně,po ruce byl i zkušenější kolega.Všichni se ke mně i k manželovi chovali vstřícně a vysvětlili nám, co se bude dít.
Podstoupila jsem obvyklé přípravné procedury(které jsem mohla odmítnout).Sestra vše prováděla s naprostou samozřejmostí,vše komentovala a dík jejímu přístupu jsem si nepřipadala ani na chvíli hloupě.
Po použití sprchy nám byl "přidělen" porodní box.Můj pohyb byl omezen, bylo nutné monitorovat srdeční ozvy miminka.Po nějaké době byl navíc nasazen oxytocin a další infuze.Neustále jsem potřebovala na toaletu,což sestry přijímaly velice trpělivě.
V "našem" boxu jsem tak s manželem trávila den až do 21 hod.Lékaři se střídali,a přestože ten den měli opravdu napilno,vždy měli chvíli seznámit nás oba se situací tak,abychom rozumněli.Nakonec nastoupil primář a bylo dohodnuto ukončení porodu císařským řezem.Přišel anesteziolog a rovněž klidně vysvětlil,co se bude dít.
Za další hodinu byl syn na světě.
Sestry na JIP byly rázné,přísné,ale zároveň ohleduplné.Manžel mi tam dokonce mohl přijít dát pusu (pšt).
Další dny na nadstandrtu byly trochu dlouhé.Měla jsem potíže s kojením a zoufale čekala,až mě někdo povzbudí,že holt moje miminko bude mít umělou výživu-svět se nezboří.Nicméně mě sesty vyzbrojily radami a dík ještě "naší" pediatričce jsme i to kojení zvládli (ale až doma).

Porod a zvláště ten první je citlivá záležitost,každá to vnímáme jinak.Já jsem se celou dobu cítila být v dobrých rukou a k lékařům a sestrám jsem měla důvěru.
Takže díky!
A maminky: když se něčeho bojíte,zeptejte napřed lékařů.
Hodně štěstí.