To je velmi různé, pročetla jsem všechny odpovědi a zdá se, že všichni měli štěstí na dlouhověké kočky, nám kocouři (obyčejní z venkova i z útulku) umřeli všichni dost brzy, Zilvar v šesti, Šimon v necelých devíti (oba selhání ledvin, to je bohužel častý problém) a Adam umřel v sedmi na FIP (vpodstatě neléčitelná virová infekce, celkem novinka, ví se o ní necelých 20 let). Obecně veterináři tvrdí, že po sedmém roce už zvíře stárne a vyžaduje častou kontrolu, ale nejsem si jista, jestli to není tak trochu jejich promo, protože naši kocouři měli pravidelnou péči, a přesto umřeli brzy, kolegyně se svou kočkou nebyla u veterináře léta, a její Laura se dožila osmnácti... Asi to závisí na genetickém vybavení zvířete, jeho náchylnosti k nemocem a taky na štěstí.
Kotě bych rozhodně pořídila, až poté, co se stará kočička odebere do věčných lovišť, kočky ze své podstaty nejsou smečková zvířata a příchod nováčka do jejího teritoria by ji mohl dost rozhodit (nebo by taky mohla přivandrovalce pěkně řezat). Opět každá kočka je jiná, někdo snese novou kočku velkoryse, někoho to neurotizuje tak, že začne třeba čurat do bot a skrývat se, někdo se pokusí cizince vyhnat. Asi bych to neriskovala, pokud vám ovšem osud nepošle novou kočenu sám (jeden čas jsem měla znepokojivou tendenci takto nalézat bezprizorní kočky a pak jim hledat nové domovy, protože naši kocouři to nerozdýchali).