No něco jsem si tu přečetla a trochu žasnu. Některé z vás mluvíte tak, jako kdyby bylo normální se dítěti celý den věnovat, dělat mu kašpárka, starat se o zábavu a když to pár hodin neděláte, máte z toho výčitky svědomí. Pokud si dítě ještě neumí hrát samo, nebo nemá sourozence, tak to chápu, ale když je starší? No já nevím..já byla moc ráda, když si s námi rodiče hráli, ale pořád? Vždyť i v Konceptu kontinua(není to pro mě ale bible, mám k němu i určité výhrady),autorka upozorňuje na to, že děti jsou děti a rodiče jsou rodiče, každý má mít svou zábavu, vzhledem ke své mentální zralosti. Pokud budete vařit a dítě vám bude pomáhat, nebo bude pomáhat tátovi něco opravovat, tak se zabaví oba a je to zcela přirozené. Já samozřejmě taky s dítětem blbnu,stavím kostky, dělám ze sebe mrože, nebo zlého tygra, ale normální mi přijde mu třeba v součtu tak maximálně dvě hodinny denně číst, hodinu si hrát-z času stráveného doma, kdy se moc ven nechodí. Nechci tady moralizovat, ale něco jsem zaspala, nějakou novou teorii o výchově? Neubližujete těm svým děckám, když jim pořád stojíte za zadkem? Mě od určitého věku rodiče při hrách s kamarády vadili(i když nás třeba jenom hlídali).
To co píši prosím neberte jako provokaci, opravdu mě zajímá jestli třeba nedělám chybu, když dítě nechám si hrát velkou část dne samo, měla jsem za to, že si tím rozvíhí fantazii a kreativitu.
Prostě se některým názorům tady divím No třeba mě teď přesvědčíte, že dítě vychovávám špatně, tak jsem zvědavá, jestli někdo odpoví.