Ahoj,

to jsi mi tím zrovna padla do noty. Přesně takovéhle úvahy jsem dneksa měla. Ted´ mi bylo dlouho špatně a když se mi po třech měsících udělalo lépe, ale večer jsem ve 20h mrtvá, tak se snažím dohánět domácnost dopoledne. I tak se teda vydáme alespoň na hodku ven. Ale taky mě to pak večer mrzí, že vstaneme v 7, snídáme, steleme a mejeme se spolu a pak se vrhám do vaření, nebo úklidu a kluk si je zalezlej v pokoji, hraje si, povídá a já nenápadně jdu vždy šmírovat, na jednu stranu mě mrzí a cítím se tak divě, že se mu nevěnuji a že mě vlastně už moc nepotřebuje a na druhou si říkám, hlavně at mě nevidí a ještě chvíli vydrží at´ to dodělám, at´ se cítím v pohodě v poklizeném bytě, kdy máme co jíst (takový komfort jsme pŕes moje nevolnosti ted´ moc neměli ). Pak jdeme ven, obídek, spinkání a najedonou jsou 3 hodiny, když je pěkně tak jsem ráda, že jdeme ven, ale to pak už máme na takové to tvořivé hraní fakt pramálo času a někdy mé to vážně mrzí.