Ahoj Hani,

jsem na tom dost podobně. Celý život jsem stěhovavý pták a tak nemám kamarády z dětství. Ža dobu školní docházky jsem se stěhovala 4x, z toho 3x jiná škola. Na střední jsem byla jediná sportovkyně ve třídě. Měla jsem tam výborné kamarádky, ale po odpolednách jsme se scházel až ve čtvrt´áku, kdy jsem se začala věnovat učení a pařbám namísto sportu a brigády. Pak jsem pláchla do Anglie, pak jsem si našla takovou práci, že jsem každý týden vymetala jiný kout Evropy a ve finále jsme se s manželem odstěhovali kuli jeho práci 600km od rodiny. Tak že takovýhle pocity mívám sem tam taky. Tady bydlíme 2,5roku. Z toho jsem 9 měsícu strávila bud´ v posteli doma a nebo v nemocnici. Odtud mám pár známých, ale nějak jsme se pak, když se nám narodily děti, moc neměly duvody se stýkat. Jiný zpusoby výchovy, názory na život atd., chodili jsme do MC, ale mě ubíji mentalila matek, co si sednou do kouta, hlavně daleko od dětí, nejlépe se zavřít a nevidět a neslyšet.Tak že tam ted´ chodím jen velmi sporadicky a odtud mám jednu kamarádku, s tou si ale více méně voláme co týden a vidíme se 1x do měsíce. Je fajn, ale jediné co nás krom součastného společného těhotnění ještě pojí je to, že obě jsme z daleka. Jinak více méně nic moc. A tady u nás na vsi mám jednu kamarádku a ta je moc fajn. Má dvě děti, velmi podobný rytmus i názory, spokojené manželství, manžela si váží, taky chodí hodně ven, založili jsme tu spolu cvičeníčko pro děti a vídáme se taky tak max. 2x do týdne. Prostě s malými dětmi, když chceš ty tři roky věnovat rodičovství, tak já jsem to pojala tak, že to asi ani jinak nejde. Navíc já ani nejsem osoba, která by stála o to mít denně někoho doma a nebo denně courat po návštěvách. Jsme mezi dětma každý den, ale taky mezi maminkama prostě moc kamarádek nenacházím. Jinak mám teda ještě jednu kamarádku, na základce jsme byli nej nej a stále jsme v kontaktu. Ale na takový to svěřování se s bolístkama mám manžela, to je nyní muj nejlepší přítel.