Vychovávat své dítě bez zažitých stereotypů je dost těžké. Já sama jsem zažila na vlastní kůži velké nepochopení.

Když Kryštůfek spadl v létě z kola a rozplakal se, vzal ho švagr do náručí a začal ho utěšovat slovy: "Kluci nebrečí, to je ostuda! Jsi už velkej chlap a chlapi přece nebrečí!" Chtěla jsem mu říct, že i chlapi brečí, a ti, co nebrečí by občas udělali líp, kdyby namísto agrese a bolesti, kterou v sobě dusí, raději dali průchod slzám. Takže jsem zareagovala: "Jen si poplač, Kryštofe, i kluci brečí a není to ostuda." A už jsem měla opět nálepku "té divné, co neumí vychovávat děti".

Nebo, zase druhý švagr, vášnivý rybář - má sedmiletého syna a pětiletou holčičku. Chystali se se synem na ryby a holčička projevila zájem jít s nimi. Docela mi vyrazilo dech, když švagr zahlásil: "To není pro holky, my jdem bez bab!" A nikdo z rodiny nepovažoval za důležité ho upozornit, že takovýhle vzorec chování nepatří k těm optimálním.

Jeho syn, který má v tatínkovi vzor, se ke svým vrstevnicím chová samozřejmě úplně stejně.