Danielo, a čemu by tím tchýně pomohla, kdyby se z toho, jak říkáš, zbláznila? Mrtvému dítěti rozhodně ne, a tomu živému už vůbec. Že se tyhle věci stávají, to je fakt i dnes, mám kamarádku s podobnou zkušeností. Nevím, zda její dítě ví, že je z dvojčat - ten rodič totiž volí mezi tím, zda něco takového vůbec říkat a riskovat, že tomu dítěti tím způsobí trauma a že se třeba dítě může obviňovat ze smrti toho sourozence; prot stojí jen taková efemérní věc jako teoretická možnost, že to na nějaké podvědomé úrovni stejně ví, že tam byl ještě někdo, a že by mu to mohlo, ale nemuselo ulevit. Jak víš, kterou variantu bys volila ty - říct nebo neříct? Já tedy nevím, kterou bys zvolila - ono od stolu se teoretizuje lehko, a zvlášť když proti tobě u toho stolu sedí někdo, kdo se cítí okrácený o informace. Já bych za nešťastné považovala asi jedině to, že když už se rozhodli o tom nemluvit, tak to měli nechat spát nafurt a nevytahovat to někdy při nedělním obědě.
A to, že jedno dítě bylo mrtvé a ona to vzala jako hotovou věc - tak ona předně vůbec nevěděla, že dvě čeká, takže vztah si v těhotenství vytvořila jen k jednomu, druhé pro ni nikdy neexistovalo. Druhé neviděla, nepřekvapuje mne za těchto okolností, že nechtěla vidět, chránila sebe jako matku pro toho, který přežil, volila mezi depkou a utápěním se v tragédii a mezi normálním životem pro ty živé.
Fakt bych tak kategoricky nesoudila.