tak u prvního dítka to byl mazec, nevím jestli to bylo "jen" blues nebo už deprese, nikam jsem k doktoru nešla, ale když to tak vidím zpětně tak minimálně 4 měsíce jsem byla dost vedle sebe (chodila jsem celé dny v noční košili, když malá brečela, vzala jsem telefon a brečela jsem manželovi do telefonu že malá řve co mám dělat, zoufale jsem se snažila dodržovat "jídelníček" proti prdíkům, takže x-týdnů jen na suchém 2 dny starém pečivu a těstovinách bez omáčky.... )
U druhého docela dobrý, ale zaskočil mě zánět v prsu, už mi to chtěli na chýře řezat, nakonec se to zvládlo antibiotiky, tak to byl trochu zásah, a pak pro mě nejdrsnější období bylo jaro/léto když byl druhorozenýmu rok, musela jsem hlídat dvě děti s naprosto rozdílnýma potřebama, nešlo se vzdálit, nešlo jít nikam bez nich..... to jsem si už pro sebe říkala že snad pro nějaké "zobání" zajdu, nakonec to vyřešila moje domluva s manželem, že jeho letní dovolená padne na to, že on bude s dětmi sám doma a já se sbalím a vypadnu kam budu chtít ale sama, bez nich. Tak jsem byla 10 dní v Rumunsku s baťohem na zádech a pak po návratu domů už to nebylo tak dramatický (syna jsem odstavila krátce předtím). Občas ještě mám ten pocit že se nedožiju doby kdy budu moct existovat sama za sebe, ale jde to překonat.