Pettino,
otázka je, jestli by ti pomohlo, kdybys na začátku ty "chyby" nedělala. Když budu mluvit za sebe - manželovi jsem nikdy a v ničem neposkytla sebemenší záminku k tomu, aby si myslel, že budu dělat doma služku. On byl "starý mládenec" - ženil se ve 36 letech. Prala mu maminka, uklízel si a vařil sám. Když jsem se k němu nastěhovala, žádné práce krom toho praní (hodit prádlo do pračky a pověsit ho není vlastně žádná práce) jsem za něj nepřevzala. Normálně jsem pořád pracovala, i s miminem; vzdala jsem se pouze toho, že dokud byl syn kojený (9 měsíců), nechodila jsem večer nikam ven a byla s ním doma. A stejně mám dost často na talíři, jak je to hrozný, že neuklízím, protože to přece ženský dělají. Moje práce ho štve, protože furt jenom pracuju, i když se na to přece můžu vykašlat - on chodí do práce a když se uskromníme, tak z těch cca 15 tisíc (jeho plat + můj rodičák) vyjdeme. Že máme na bytě sekeru 400 tisíc ho nezajímá - půjčili nám příbuzný, a ty na to "nespěchaj". Že bych taky ráda ten byt zařídila, protože dokud nebudu mít ten dluh splacený, nechci investovat do zařízení, aby neměla tchýně řeči. On to může splácet "po tisícovce měsíčně". Prostě má zažitý, že žena se stará o dítě a o domácnost a konec. :o)