Rozhodne souhlasim, ze nejvetsimi neprateli zivota bez genderovych stereotypu jsou ty starostlive maminky, ktere se preci TAKY obetovaly pro rodinu... Ale nejen maminky tech synku (i kdyz to prevazne).
S maminkami by se clovek nejak srovnal, ale ony i ty naoko samostatne vysokoskolsky vzdelane dvacitky se obcas uzasne projevi.
Moje spolubydlici z koleji tvrdila, ze kdyby se pred ni pritel rozplakal, uz by ho nemohla povazovat za chlapa. A rozesla by se s nim. (Takze jeji pritel si pro jistotu poplace prede mnou, ale to je jina historie.)
Ostatni emancipovane spolubydlici vesmes vedly statecne reci, a pak kolem svych milych skakaly, demonstrovaly svou bezmocnost a zavislost... Proste to povazovaly za vhodny projev lasky.
Pritom ti kluci byli vesmes hodni, slusni, vychazeli tem holkam vstric a meli dost pokrokove nazory. Obavam se, ze za zminenych okolnosti jim to moc dlouho nevydrzi.
Jeden kamarad ma takovou teorii, ze takove zeny se vlastne nechteji vzdavat sve moci. Ta moc spociva v tom, ze v urcite oblasti zivota ovladaji ty druhe. Jsou podvedome rady, ze je na nich manzel ci pritel zavisly, ze se bez nich o sebe nepostara, ze neprebali dite, ze nevypere - teda ty chlapi sou ale nemozny, co by bez nas delali, zejo pani. Kompenzuje jim to druhorade postaveni v pracovni sfere nebo i v partnerskem vztahu. To mi pripada dost presvedcive.
Ovsem chapu, ze zena muze byt kooperativni a demokraticka jak chce, kdyz narazi na muze, ktery je obeti vychovy ve zminenem duchu, ma asi smulu.
Na druhou stranu - je spousta mladych, inteligentnich, krasnych, nezadanych, emancipovanych muzu, kteri unesou vlastni samostatnost i samostatnost sve zeny. Ja napriklad mam to stesti, ze s jednim ziju....:-)