Ahoj, taky se přidávám se svou troškou do diskuze, jsem sama s dvojčaty (těhotenství přes antikoncepci), jejich otec má jinou rodinu, finančně sice přispívá, ale jinak jsem na vše sama (práce na plný úvazek+děti+domácnost). Děti mají 4 roky a prakticky celou dobu to byla, je a ještě bude strašná hokna. Samozřejmě člověk nelituje toho, že má děti právě kvůli nim samotným, ale musím říct, že kdybych se měla znovu rozhodnout, zda do toho jít, už by to nebylo tak jednoznačný... Nikdo, kdo tohle nezažil, si to neumí představit. První rok se ani jednu noc nevyspat, v době nemocí (většinou jmse nemocní všichni zaráz) zavézt obě děti v noci na pohotovost, kdy člověk sám sotva plete nohama, protože má třeba horečku nebo zvrací- stalo se mi to už 6x, řešit všechny situace, kdy se musíte fyzicky postarat o dvě nemotorná a hodně živá batolata, modlit se, aby některé z nich nezajelo auto jen proto, že nejste ve formě a už jen tupě hledíte a pomalu reagujete, protože jste posledních pár měsíců pořádně nespala, nemít čas se dost najíst, nemít si s kým večer popovídat, na pár let zapomenout na svůj vlastní život - (kina, divadla, kavárna, případně studium, dovolená pro odpočinek) být totálně izolovaná a vždy k dispozici dětem... To je mazec. Myslím, že jsem jinak docela silná ženská, ale tohle je opravdu očistec. A to si neumím představit, že bych do toho neměla ještě třeba na jídlo. Když je dítě jedno, je to možná o něco jednodušší, ale stejně bych do toho dobrovolně už nešla. Fakt.