Bohužel jsem úplně a totálně rezignovala na svůj vzhled a když se dívám do zrcadla,nepoznávám sama sebe.Ač jsem vždy vypadala o spoustu let mladší a nikdo mi nehádal skutečný věk,nyní ,kdy mi za pár let bude čtyřicet,si připadám zjevem jak šedesátka.Za poslední půlrok jsem se nalíčila dvakrát,dvakrát si dala pleťovou masku,dvakrát sáhla po hydratačním krému.Když se podívám na svůj obličej,mám vysušenou pleť,rýhy pod očima,nevytrhané obočí,vysušený krk.Vím přesně kdy toto u mě začalo.Je to již šest let zpátky.Po porodu první dcery jsem měla velmi těžkou obrnu lícního nervu,ochrnula mi polovina obličeje.Špatně zvoleným léčebným zásahem mi nervy špatně srostly a můj obličej se již nikdy nevrátil do původního stavu.Operace není možná,nepomůže už nic.Díky tomu jsem na svůj vzhled začala kašlat,i když tehdy se ještě občas našlo období,kdy jsem se trošku i snažila něco se sebou dělat.Poslední rok je to katastrofa.Říkám si,že když už jsem tak hnusná,nemá cenu se o cokoli snažit.Vím že krása není všechno,ale stále se s tím nějak nemohu vyrovnat.Na střední škole se o mě kluci rvali,vždy jsem měla spoustu ctitelů,nikdy jsem neměla problém sbalit kluka nebo chlapa který se mi líbil,na ulici se za mnou chlapi otáčeli,kdekdo mi říkal jak jsem hezká.Když se na sebe podívám,cítím že mi pomůže už jen nosit na hlavě pytel.Vím že by to mělo být naopak,že po tom co se stalo bych o sebe měla naopak pečovat stokrát víc,abych to vyvážila,ale nemohu se donutit,nemám motivaci,nedonutí mě chlap,nedonutím se já,krásky z časopisů pro mne též motivací nejsou.Nevím jak se dokopat k tomu,abych se líbila zase sama sobě.