Žženo,

já bych si ráda promluvila, ale já se tak nějak stydím. Modlitby jsou pro mne dost intimní věc (kromě těch kostelových, kde zase jde o společeství obdobně smýšlejících a přítomní nevěřící či zpolavěřící, kteří z nějakého důvodu přijdou, musí IMHO s nějakou tou modlitbou počítat - ale nemám moc ráda takové ty modlitby "z davu", což se dělává na ekumenických modlitebních setkáních - tomu se vyhýbám a když tak jsem se naučila se k modlitbě, která mi vnitřně nesedí, prostě nepřipojovat svým Amen).

Na druhou stranu mám děti, vedu je k víře, chodím s nimi do kostela, chodí na náboženství, já sama mám v církvi i určitou laickou pozici, tudíž mi má neschopnost odříkat s nimi před jídlem modlitbu připadá děsná. (V mé církvi je rodinná modlitba před jídlem vnímána jako relativně samozřejmá věc, na návštěvách to vídám v podstatě vždycky.)Ale je to víc o studu z mé strany a strachu, že přítomné nevěřící (většinou je to má sestra, na větší svátky to pak bývá i můj otec, vyložený ateista) uvedu do nepříjemna.

Jednou se to nějak vyvrbí. Třeba se někteří přítomní věřící tiše pomodlí za mou odvahu a pomůže to