Přidat odpověď
modlitba u jídla: doma se běžně modlíme. Pokud je u nás nevěřící návštěva, je na našem "teritoriu", kde platí naše pravidla, takže se modlíme. Nechytáme se třeba za ruce, to chápu, že by jim mohlo být nepříjemné. Tak či tak se modlíme civilně, bez zbytečných náboženských nesrozumitelných výrazů.
Pokud jsme (sami) v restauraci, modlíme se taky, i když ne nějak okázale.
Modlitby za to, aby nevěřící uvěřili, si nechávám na to, když jsem sama nebo s ostatními věřícími. Souhlasím s tím, že by si to mohli vykládat jinak, než je to myšleno.
Když se někomu nevěřícímu kolem děje něco zlého, tak také někdy řeknu "budu se za to modlit"; v některých případech, kdy na to je vztah dost blízký, se zeptám, jestli se za to můžu pomodlit rovnou. Nikdy jsem nelitovala, že jsem to udělala.
Také když např. umíral můj děda a já za ním šla s babi na ARO (byl v umělém spánku), tak jsem babičce nabídla modlitbu. Ona není věřící, byť ve formálně věřící rodině vyrostla. Souhlasila a sama se pak ještě s mnou modlila Otčenáš... a bylo to pro ni myslím moc důležité. Kdybych měla "ohledy", tak bych jí neposkytla útěchu, kterou vlastně v tu chvíli potřebovala.
Předchozí