Navíc, nemohla bych fungovat s člověkem, před kterým jsem se ponížila. Pořád by to ve mně bylo a v něm nejspíš taky. Když vás někdo vidí na kolenou, je to prostě něco, co zůstává. Jsem schopná ustupovat, odpouštět, ale nejsem schopná se ponížit. Ani jsem nikdy necítila potřebu někoho prosit, aby zůstával. Léta jsem chodila kolem baráku své první lásky a když jsem viděla, že svítí, bylo mi do breku, ale NIKDY bych mu to nepřiznala a nikdy bych na něj nezazvonila, jestli si to "náhodou" nerozmyslel. Tehdy odešel on - s tím, že se bojí, že náš vztah neunese, že by to pro něj bylo "příliš zásadní". Tak odešel a neviděl jedinou slzu. Jo, léta si myslel, že ho pořád miluju, po cca sedmi letech mi to i chodil říkat, ale ode mne to nikdy neslyšel a nezažil jediný pokus o opětovné sblížení. Neudělala bych to.