Adriano, proč jsi nemohla ani brečet ? Jak to zvládneš ? Když mne něco zle dorazí, tak se neovládnu a brečim třeba i vzteky nebo lítostí. Když vzteky tak se světe chraň, protože je to jen kousíček od zkratu. To už se znám a předem v poslední chvíli vážně a plačíc ho žádám, aby mne nechal na pokoji. Když nenechá, inu pak si za ten výstup může sám. Například si pamatuju, jak mne muž nechal doma hledat CDčko, o kterém jsem na 100% věděla, že ho má v práci. Bylo už pozdě v noci a já nutně musela dodělávat cosi do práce. Šla jsem ho hledat, to jo, abych mu dokázala, že doma není. Navíc do mne pořád ryl, že tu to CD musí být a kam že jsem ho uklidila. Trvalo to hodinu. Nikde nebylo. Jenže pak mne obvinil, že jsem mu ho někam schovala! To už jsem byla naprosto bezmocná, unavená, vytočená - jo a to si pamatuju pak už jen to, jak jsem do něj bušila svícnem a to ty svíčky ještě hořely.
(pozn1. hořící svíčka u počítače je taková moje libůstka)
(pozn2. To CDčko velice tiše objevil o den později stutečne v práci!)