když byly děti malé - hlavně to první - nechtěla jsem ho dát na hlídání skoro nikomu. Chtěla jsem s ním být pouze sama, bylo to moje dítě a nikdo nevěděl líp, co a jak s ním dělat než jááááá. Hahaha, teď už vím, jaká jsem byla hysterka a co sleduju, takových je tu na rodině spousta. Časem jsem dospěla k tomu, že děti babičky potřebují a to častějí než 1x týdně na hodinu. Naštěstí bydlíme s mojí mámou v jednom domě -máme oddělené vchody, ale když děti chtějí k babičce, zeptají se a pokud to vyhovuje mě nebo jí, tak jdou. Teď už jsou obě děcka větší a velmi rádi u babičky spí, takže to děláme tak, že v pátek nebo (i) sobotu se večer sbalí (pyžamo a hračku) a šupou k babičce. Milují to. Babička jim vypráví jaké to bylo za jejího mládí.... a už se oba těší na léto, kdy pojedou s ní na chatu (prý co nejdýl mami, jooo?). Druhá babička bydlí daleko, ale pokud chce a můžeme, tak tam děti jedou na víkend. Beru to tak, že je dobře, že o ně mají babičky zájem, děti mají změnu a my rodiče máme taky volný čas pouze pro sebe.