Na potratu jsem byla ve 20. S přítelem jsem byla rok, oba jsme studovali střední školu a bydleli u rodičů. Tenkrát to pro mě bylo celkem jasné rozhodnutí, s kterým přítel plně souhlasil. Pochybnosti nastali v nemocnici těsně před zákrokem, ale názor jsem nezměnila. Když jsem pak jela domu, cítila jsem se (psychicky) strašně a zůstalo mi to několik měsíců. Bohužel, pro mého přítele,od kterého jsem potřebovala podporu, veškerý problém skončil provedením zákroku a všechny moje citové výkyvy a náladovost vysvětloval tím, že jsem prostě jen přecitlivělá. Dlouho jsem to v sobě dusila, nakonec jsem se svěřila kamarádce. Podpořila mě, vyslechla, pomohla mi tak nějak se s tím vyrovnat, ale nikdy nepřestanu myslet na to, že bych teď byla máma. I po 5 letech mě občas přepadne smutek a upřímně svého rozhodnutí lituju,i když by teď vše bylo úplně jinak.