Nějakou dobu jsme nemohli mít děti a možná proto jsem se asi mohla na mateřství lépe připravit. Něco jsem našetřila a připravila jsem si předem aktivitu, kterou budu moci dělat z domova. Nyní je mimino na světě a mám pocit, že mi ke spokojenosti nechybí vůbec nic. S úklidem to nepřeháním (proč bych měla?), manžel si dá přes den v práci něco teplého (když jsem kojila, nosil jeden oběd i domů) a večer mu stačí studená večeře. Takže nevařím (proč bych měla?). Vlastně vařím – jenom mimískovi – a dělá mi to velikou radost. Praní? Ano, pračka běží celkem často. Nákupy? Jsme přece ve 21. století. Jednou za týden zajedu já nebo manžel do hypermarketu (dítě tam nechci vozit – ještě by něco chytlo) a zbytek nakoupím na internetu. Miminko? Vždyť miminko spí přes noc 12 hodin a to ještě nepočítám, co naspí během dne. Nemohu se nabažit chvil, kdy náš syn bdí. Teď má období, kdy hodně povídá. Někdy k němu chodím tajně, aby mě neviděl, a jenom poslouchám ty roztomilé pazvuky. Taky se často směje. Někdy se usmívá třeba i na plyšovou myš. Každou noc usínám s lítostí, že ty dny tak rychle letí. Taky trochu pracuji. Manžel moc nevydělá, tak se to hodí. Těhotenství? Nejvíc ze všeho mě štvalo, že jsem byla hrozně tlustá a nemohla jsem se ani obout. Mateřská? Největší pohoda mého života. Někdy mě tak napadá, že někteří psychologové se stali psychology, aby mohli co nejvíc uspokojovat svou podvědomou touhu po smutku a depresi.