Starší syn je hodně podobný, na konci dubna mu bude pět a doteď bojujeme s tím, že nechce být někde sám, poořád potřebuje cítit jistotu že má za zády mě nebo manžela.
Do školky začal chodit ve 4 a 3 měsících. Předtím snahy, aby byl nějaký čas v kolektivu dětí beze mne, pohořely. Takže jsem to pak vzdala a počkala až na tu školku. Tam se to trošku spravilo, sice to rvalo a neobešlo se bez scén. Ale hodně mu dal řád, to, že tam chodí denně (předtím jsem zkoušela třeba jednou týdně soukr školka a to bylo hodně špatný, ted maximálně ráno smlouvá, že nechce jít ale pak jde a už žádné slzy nejsou).
S cizími se nebaví moc doteď, jinak je ale ukecaný hodně. Až ted poslední dobou vidím trošku změnu k lepšímu, začal zdravit, poděkuje, poprosí (předtím jsem samo do něj pořád hučela že by to měl dělat,ale bez úspěchu).
U syna je to hodně povahou, je uzavřený, náladový, má rád svoje jistoty, okruh lidí co zná a bere, tam je v pohodě, ale nové a cizí ho děsí a hůř si na to zvyká.
Takže pokud není nutné, tak bych tu školičku nelámala. Dala bych jí čas.