Nepamatuju se, jakým způsobem se získávaly pionýrské úbory. Jestli se to někde fasovalo nebo co.

Ale když se skládal slib, tak učitelka chtěla, abychom to odkecali já a brácha. (u nás byla stopro jistota, že to nezvořem) Ale našim se to nějak nelíbilo (tenkrát jsem vůbec nechápala proč) Byl to takový tyjátr a né ve škole. Soudružka trvala na tom, že my dva tam musíme POVINNĚ!

Nakonec jsme tam dorazili, ale neměli jsme ten kroj. Já měla bílej svetřík a červenou sukni a brácha nějaký tmavý kaťata a zelenou košili. Každej jsme v ruce měli strakatej šátek. Naši to odmítli pořizovat a tak nějak se zapomnělo na to, že "slibující" nebudou mít kroj.

Tak jsme to odkecali tak, jen na krk nám na poslední chvíli někdo dal ten červenej, nevim, co to bylo za pani, ale pamatuju si, jak si pro sebe bručela při uvazování, že ten blbej uzel nejde a nejde uvázat.
Brali jsme to jako prču a dostali jsme pochvalu do žákajdy. Ale pak jsme už na ty sleziny pionýrů nechodili, docela mě to mrzelo, furt jsem myslela, že o něco přicházím. Předtím do jisker jsme taky nechodili.