Zdravím všechny bojovnice!
Vlastně ani nepotřebuji radu, jen snad vědět, že existují spřízněné duše... Ráda bych vás seznámila se svým příběhem. Před necelým rokem jsem v této diskuzi vznášela dotaz, zda je možné aby se stala z milenky jen kamarádka. Vaše názory byly různé, můj nejednoznačný. Teď už tomu ale tak není, teď již vím, že z milenky se jen kamarádka prostě nestane!...Ale trochu víc od začátku. S manželem jsme 13 let, máme 10tiletého syna a skoro 2letou dcerku. Naše manželství nikdy nebylo bez problémů, ale milovali jsme se. O druhé ditko jsme se snažili přes půl roku...a v této době jsem zjistila, že má muž milenku. Jak jinak, mladou holčinu, vysokoškolačku, s free názory a spoustou volného času. No, zjistila...přistihla jsem je v plné parádě!!! Nicméně uvěřila jsem slibům, dítě jsem moc chtěla...a za pár dní jsem taky otěhotněla. No, samozřejmě to mezi mužem a onou slečnou neskončilo (jen už byli opatrnější), navíc ji ještě uvedl jako svoji dobrou kamarádku mezi známé... no zkrátka lahoda pohoda během těhotenství. Nicméně ve mě se vzbouřily bojovné hormony a já o něj bojovala zuby nehty. Asi tak před rokem to vypadalo, že jsem snad vyhrála, že je skutečně můj muž můj...a drahá slečna je JEN KAMARÁDKOU se společnými zájmy...a tudíž sem tam společnými aktivitami....JÁ BLÁHOVÁ! Tato iluze skončila letos v září, při jedné takové společné akci na ukončení léta... bourání tábora, prasátko, pivo a jiný alkohol... který způsobil, že se (nebo mě) přestali kontrolovat, a já je opět našla ve velmi, velmi důvěrném a dlouhotrvajícím objetí!!! Svoje pocity vám líčit asi nemusím... Vysvětlení? Přemíra alkoholu - nic jiného ! Oba sice slíbili, že ukončí veškeré kontakty mezi sebou (jí jsem napsala dopis), což možná trvá (nebo jen přešli na další vyšší level utajení), ale mě už je to vpodstatě fuk. Naprostá ztráta důvěry, ztráta úcty, z mé stany naprostá nevstřícnost ke kompromisům v čemkoli (vždycky jsme byli tak trochu "italský pár", ale já byla ta, co povětšinou ustupovala a tlumila ostří)... A můj muž? Nechápe, proč jsem tak "problémová", jak neustále (a každému) opakuje. Pořád mi připomíná, že já jsem ta špatná (bordelářka, nedůsledná, histerka, "magor s chrým mozkem" a jiné lahůdky...) Do rozvodu se ale nemá, i když jsem toto téma samozřejmě už taky "vytáhla". A já? Jsem na mateřské, bydlíme v domě jeho matky, dodělávám si školu - píšu diplomku. Takže momentálně žiju život naprostou přítomností, nejvzdálenější plány jsou na nejbližší víkend, z manželství si naprosto pokrytecky beru to, co mi momentálně nabízí (to znamená finanční zajištění, sem tam společnost na večer či na noc ;-), víc toho vlastně asi není, všechno dělám doma já, od úklidu, nákupů, vaření...po položení koberce či zajišťování zedníků na opravu baráku ) a ostatní naprosto inoruju a "vydejchávám" ...a píšu diplomku jako o život (doufám, že v dubnu odevzdám). Protože až jí napíšu a udělám státnice, tak jednak bude malá už zase o pár měsíců větší a bude (doufám) snáze snášet pravděpodobné odloučení ode mě, až budu pracovat, a jednak to bude přece jen reálnější, stihnout děti a práci, ale už bez starostí o školu... Ale víte co? Je to skutečně na , sice jsem s tím tak nějak smířená, ale "depky" mě rozhodně nemíjejí, moc se těším, až to všechno bude za mnou a až budu mít aspoň naději na lepší život... Jen těch dětí je mi líto, obě ho milují, manžel je taky. Malá to nejspíš skousne, je ještě malá, ale syn??? Chjo. Ale snad to zvládneme všichni...