Dobrý den, poradte mi prosím. Mám vážnou známost, jsme spolu už více než 3 roky, z toho skoro 2 roky spolu žijeme. Je mi 25, jemu 27. A, stručně řečeno, zatímco mně se do hlavy tlačí hormony a sním o rodině a dětech, on si buduje živobytí, kupuje věci, dělá úspory. Je to moc hodný a spolehlivý člověk. Říká, že by svým dětem chtěl dát to nejlepší, a taky chce v životě něco dokázat. Asi má se mnou vážné úmysly, věřím tomu, ale nevím, jestli jsem schopná čekat, až bude spokojený s tím, čeho dosáhl, vybouřený, a bude chtít se "usadit". Taky patří k těm "pomalejším". Kupujeme byt, pracujeme a nějaké ty úspory taky máme. Po třech letech prvotní zamilovanost vyprchala, máme se rádi i tak a já cítím, že je pravý čas posunout náš vztah někam dál. Trápí mě, že z jeho strany nic podobného nepřichází, a nejvíc asi ten pocit, že ke druhému nemůžu být upřímná. Slíbila jsem si totiž, že ho do ničeho nebudu tlačit, a tak mlčím a myslím si svoje. A mám obavu, že až on přijde s tím, že je "připravený se usadit a založit rodinu", tak už tu nebudu, abych ho uvítala s rozzářeným úsměvem.
Myslíte, že bych o tom s ním měla promluvit? Okolo chlapů se musí chodit po špičkách, aby si nemysleli, že jsou do něčeho manipulovaní. A naštvanej táta, kterej chtěl být úplně jinde, je to poslední, co bych si přála.