Jitucho - ano jsou nepochopitelné, stejně jako je nepochopitelné stále někomu říkat "miluji tě" "sluší ti to" a podobně. Stejně to beru jen jako slova. Stejné je to i s kamarády. Nemám kamarády - nepotřebuji je. Né že by o mně nestáli, hlásí se ke mně na můj vkus až moc, ale já se jim vyhýbám. A opravdu pro mně moc nic neznamenají. Nerada se svěřuji, nerada se s někým bavím více osobně, nemám ráda pravidelné scházení se či cílené navštěvování se. Ale manželovy kamarády ráda mám, jsou jeho a je mi mezi nimi dobře a to možná právě proto, že to jsou jeho známí a o mně tam moc nejde. Nikdo ode mně nic nečeká, nechce. Zajímavé je, ža na okolí působím dobře, společensky,v pohodě - když už mně tedy poznají Jinak jsem spíše uzavřená.
Jinak vztah máme výborný, jen je mi vytýkáno, že se neumím odvázat, dát najevo city a tak podobně, ale muž mne už za ta léta zná a řekla bych, že ví, že ho potřebuju.
Jinak extra radovat se také neumím, zase ale, pakliže mám sen a ten se mi splní, raduji se z něho hodně dlouho. Stejně tak ale moc nic nechci, jsem nenáročná na potřeby a chtíče.