Dětí je mi líto, ale sama žiju v "mrtvém" vztahu a tak chápu, jak se cítí. Sama nevím, jestli takhle chci žít. Taky si připadám mladá na to, abych žila ve vztahu, který nefunguje. Navíc manžel říká, že ještě tak 10-12 let to vydrží (kvůli dětem) a pak se sebere a odejde. A já přemýšlím, jestli na to chci čekat. Jestli mám promarnit nejlepší roky života a zůstat sama. Na druhou stranu doufám, že svůj "slib" dodrží.
A pak je tu ještě jedna věc, já po fungujícím vztahu absolutně netoužím. Zůstala bych sama. Cítím se neschopná zamilovat se do nějakého muže a doufám, že se mi to už nikdy nestane. Prostě se mi chlapi tak zhnusili, že žádného nechci. Někdo mi říká, že by to přešlo, ale já nevím. Nikdy jsem neměla v tomhle štěstí.