babiki nejsem Ráchel a nemyslím si, že si lidé homosexualitu vybírají.

Ovšem existuje kniha jednoho nizozemského (!) psychiatra z konce 20. stol., kde uvádí dost takových, řekněme, výbušných informací. Van der Aarweg: Terapie homosexuality (takto to vygoogluješ a jistě najdeš v nějaké knihovně).

Problém je ten, že s ním nikdo nevede polemiku, zatím jsem slyšela jen "to nemá cenu o tom diskutovat". To je pak těžký, když psychiatrie fakt není můj obor, neumím vyhodnotit metodiku, posoudit hodnověrnost pramenů, statistik apod. Jeho závěry jsou velice neobvyklé, a pro homosexuální osoby docela blbé (podle něj trpí dalším spektrem problémů na sexualitu navázaných - deprese, neschopnost stabilního vztahu atd., sklony k závislostem daleko vyšší než v heterosexuální populaci bez ohledu na rodinné kořeny!) a musí to být teda docela smutnej život, jestli má pravdu, a má-li pravdu i v pozorováních, že tento stav je možno zvrátit (ne teda do stavu "šťastná rodinka", ale řekněme k nějakému osobnímu vyrovnání), tak teda těm homosexuálům, které znám, upřímně přeju, aby k tomu vyrovnání došli, i kdyby to mělo stát nějaké oběti (jejichž velikost teda nejsem s to posoudit). Ale co vím jistě, tak vyrovnaný partnerský vztah nemá nikdo z nich, je to po osobní, citové apod. stránce dost bída.