1.Jak by se podle Tvého názoru měl správně zachovat věřící rodič, když zjistí, že jeho dítě je homosexuál?

Předesílám, že nebudu tvrdit, že se to nikdy nemůže stát - může. Dost by záleželo na tom, jaký postoj by k tomu mělo to moje dítě. Pokud by s tím chtělo něco dělat, pokusila bych se mu maximálně pomoct. Pokud by se rozhodlo, že to je jeho životní styl a nic na tom měnit nehodlá, tak bych to musela přijmout jako fakt (byť by mi to trhalo srdce). Nevím, jak bych řešila praktické otázky, jako třeba slavení svátků - s přítelem dítěte, či bez? Nevím... Homosexuální jednání je z mého (biblického) pohledu hřích, ale to je i to, když někdo s někým žije bez manželství a jsou opačného pohlaví - v tomto smyslu to vyjde "na stejno". U obojího bych řešila některé podobné otázky. V obou případech bych se za své dítě modlila, v obou případech by to pro mne bylo nesmírně těžké.

2.Jak by se měl podle Tvého názoru správně zachovat jakýkoli věřící, když zjistí, že někdo z jeho příbuzných (ne nutně děti) nebo přátel je homosexuál?
Podobně jako výše. Taky záleží na tom, zda by byl dotyčný věřící. Obecné pravidlo pro mne je, že jsem proti hříchu, ne proti člověku, který ho páchá. Jde o to, nakolik druhá strana přijme, že mně se nelíbí, co dělá - a uvěří, že přesto ho/ji můžu mít ráda.

3.Jak by ses cítila, kdyby po Tobě někdo chtěl, abys do konce života měla sex jen s nějakou ženou a naprosto vymazala ze svého života svého manžela, kterého tolik miluješ?

Odpovím ti otázkou: jak by ses cítila, kdybys vlastně se ženou spát nechtěla, s tím, že tě přitahují ženy, bys bojovala, ale někdo by ti řekl, že máš smůlu a můžeš spát jen se ženami - naděje na změnu neexistuje?

Mimochodem člověk, který se v roce 1973 v USA zasadil o to, aby homosexuality byla vyškrtnuta ze seznamu diagnóz (do té doby to bylo považováno za poruchu), tak o 30 let později došel k tomu, že existují případy, kdy je možné orientaci změnit...