Nedá mi to a musím napsat svoji, vlastně naši zkušenost s létání - náš příběh:

My jsme začali létat v Kubíčkově 2,5 měsíci. Od té doby, co se Kubča narodil byl velmi neklidné miminko, špatně spal, pořád plakal.... prostě nebyl milé a pohodové miminko....- už v porodnici jsem se hned druhý den rozbrečela zoufalstvím poté, co jsem ho 4,5 hodiny řvoucího nosila po chodbě a on ne a ne přestat, já nohy jako konve.....Prostě - já jsem zřejmě úplně tupá matka, protože jsem prostě nikdy nepoznala, proč pláče, a nedokázala mu pomoci - nevěděla jsem, proč se neutiší, když si ho vezmu a nosím, houpu, koneším, bylo to takové nervózní miminko... zabíral jedině fén, pračka, vysavač (tzn. slyšet bílý šum), ale na to jsem přišla až později... fakt prostě je, že plakal opravdu nadstandardně (a já tedy hodně vydržím)... Byla jsem dost zoufalá, všichni radili, ale nic nezabíralo...Manžel nebyl moc dobrá opora - radši byl pořád v práci, v našem 1+1 fakt nebylo kam utéct...byla jsem na to naše mímo prostě sama...

Na létání jsem se dostala úplnou náhodou - byli jsme na procházce a já zjistila, že se u nás otevřel nový klub - Plaváček a že pořádá hodinu létání s miminky. Netušila jsem o co jde, ale protože jsem už prostě potřebovala mezi lidi, na hodinu jsme šli. Kubča tam samozřejmě, jako jediné miminko, řval jako tur (připadala jsem si, jako vždy, naprosto neschopná, že ho nedokážu utišit). Paní Sudíková tam ukazovala cviky a vyprávěla o metodě - to co říkala mi přišlo logické, i když ne běžné(pohyby nejsou a nebyly prudké, ale táhlé, plynulé, změny nebyly nárazem...- ta ukázka opravdu není to, co jsem v centru viděla a co jsem pak doma s Kubčou dělala!!!!, klouby u žádných cviků, nebyly ve skrutu, hlavička se nikde bezmocně nebimbala, s dětmi se létalo be oblečení, aby se nemohlo stát, že vyklouznou...atd.atd). A na moje obavy, co když ho upustím, řekla: Nebojte se, svoje dítě NIKDY neupustíte!...

V první chvíli jsem neměla odvahu to vůbec zkusit...no, a protože její holčička byla nemocná, neměla tam tedy žádné dítě, jen plyšáka, tak požádala maminky, zda-li jí některá půjčí miminko na ukázku...no, byla jsem to já - a teď mě kamenujte!...
prostě jsem si říkala, že když to zkusí ona, nemůže se mu nic stát, ona to přece umí! no a já se pak rozhodnu podle jeho reakce a mého pocitu...
řvoucího Kubíčka jsem svlékla a paní Sudíková s ním začala létat... a světe div se...KUBČA PŘESTAL ŘVÁT!!! opravdu přestal!!!po celou dobu létání!!! Vůbec jsem tomu nedokázala uvěřit! Pak jsem to s ním zkusila pomaloučku i já - s takhle malými miminky se začíná opravdu pomaloučku - ani u mne neplakal...a já konečně zažila neuvěřitelný pocit, že k sobě patříme, tak úžasný pocit spojení s mým vlastním dítětem, pocit, že mě konečně přijalo... neumím to prostě ani popsat....
Výsledek byl takový, že po krátkém létání, celkem cca 7-8min jsem Kubíčka nakojila, on usnul a spal asi 1,5h... pak se probudil a nebrečel!... večer jsme vykoupali, nakrmili, plakal míň než obvykle, usnul, v noci se tak moc nebudil, jako obvykle... ten večer a noc která následovala byla prostě tak moc odlišná od toho, co do té doby bylo... v létání jsem se tedy rozhodla pokračovat - já si tedy vybrala jen asi 5 lehčích cviků, na které jsem si troufala, ale opravdu nikdy se mi nestalo, že by náš Kubík u toho brečel-je mi jasné, že to je asi výjimka, ale on prostě už je takový nestandardní - protože pokud by řval, jsem přesvědčená, že bych v tom nepokračovala - řev jsem totiž měla doma i bez létání...
Ukazovala jsem to pak i naší paní doktorce - a to, co já jsem jí ukazovala ona neshledala jako nebezpečné, neříkám, že to schválila ale řekla, že tím mu nijak ublížit nemohu...
Zkoušela jsem s ním i plavat - ale bohužel jsme to nezvládli (měla jsem pozvanou paní, která zkoušla plavání doma ve vaně v tom samém věku, kdy jsme začínali s létáním, ale já bych ho snad utopila - ve vodě sebou pořád mrskal, zakláněl hlavičku..tohle vážně nešlo, tohle pro mě bylo NEBEZPEČNÉ...pak v cca 7-mi měs jsem zkoušla plavání v kurzu - taky krize, vůbec se mu to ve vodě nelíbilo, strašně plakal, ve vodě předkláněl hlavičku...hrůza - raději jsme přestali chodit - byl to stres pro něj i pro mě - bazénu se pak jednu dobu téměř děsil) Zůstalo nám tedy jen létání a masírování...

Já s Kubčou létala do 1 roku - pak už jsem ho neunesla, ale když to shrnu, u nás mělo létání jen samá pozitiva:
1. Kuba přesta tolik řvát a celkově se hodně zklidnil
2. i já jsem se tím uklidnila a přestala být tak vystresovaná
3. Kubča byl a je naprosto úžasný co se osvalení těla a motoriky týče - na 1/2 roce byl na kolenou, všechny vývojové etapy prošel krásně tak, jak mají být, i když každou o něco dříve - fyzický vývoj - ukázkové dítě! vždycky měl a dodnes má moc pěknou, souměrnou, na malé dítě až netypickou postavu - ale to je asi spíš genetické, že:))
4. Nikdy se nám nestalo, že by se mu cokoli vymklo - paní Sudíková říkala a já s tím souhlasím, že tímto cvičením se posilují vazy a šlachy - že dítě v Kubíkově věku má úchopový reflex a je normální, že se udrží za ruce (je to něco, co děti mají aby přežili) - když se takto cvičí, svaly a šlachy se váhou jeho těla posilují a zpevňují a pokud se cvičení provádí pravidelně, tak jak dítě přibývá, tak se tedy přirozeně posilují....mě to přijde logické..žádné trápení...
5. když se Kubča naučil smát, vždycky se u létání smál, čím byl starší, tím více - užíval si to, že je ve vzduchu..dodnes miluje, když ho nosím hlavou dolů -
6. Kubčovi jsem, myslím, nezpůsobila žádnou újmu co se týče psychiky, ani poškození mozku - pokud ano, zřejmě jsem přišla o génia - můj synek totiž od 1,5 roku umí abecedu a čísla do 10-ti, od 2 let dopravní značky a značky aut, od 2,25 let sčítal do 20ti-to jsme počítali v zimě vrány na stromě, před 3-tím rokem zvládl 2 místná čísla - sám si to odvodil, po 3-tím roce 3místná, od 4 let těžce jedeme v dinosaurech umí jejich latinské názvy, teď ho začínají bavit vlajky...

Můj synek se bohužel těžce vtěsnává to tabulek - je to poměrně dominantní, společenský, nebojácný a chytrý chlapeček, který nerad ochutnává a potřebuje málo spánku.
Už v 6-ti týdnech mu ortoped napsal, že je hypermobilní... a to tedy vážně je...Lezl brzy, jak jsem už výše psala, nezačal chodit, ale rovnou běhal...zase ale vlastně nikdy nepadal... tohle já prostě neznám...
Období vzdoru u nás začalo před jeho 2. rokem a trvalo cca 2 roky - teprve od jeho necelých 4 let mám pocit, že se s ním konečně dá domluvit, ale musím se s ním domlouvat! všechno mu dopředu vysvětlit, případně mu dát vybrat, neplatí na něj křik, plácnutí, ani zákazy a příkazy....
Opravdu není jednoduché být maminkou takovéhleho chlapečka...navíc s tím, že tatínek prosazuje naopak metodu "cukru a biče", jak on to nazývá, kterou já nejsem schopna praktikovat...

To je tedy náš příběh - když to shrnu - nám myslím létání opravdu pomohlo a jsem přesvědčena, že jsem svému synkovi ani sobě nijak neublížila...

Jediné negativum které mi létání přineslo je to, že
teď, po těchto reportážích, i přes vše výše uvedené mám pocit, že jsem prostě špatná, krkavčí máma... i když cítím, že to tak přece nemůže být není...

...ano, zřejmě jsem krkavčí máma, já totiž na to mé ubohé dítě s velkým úspěchem zkoušela pevné obětí a fakt na něj nedám dopustit...

Tak a teď se do mě pusťte!!!

P.S. A co se týče tzv. "shake syndromu" - to nemá s létáním vůbec nic společného - tam se s hlavou nikdy netřese!!! ale takhle jízda kočárkem po pražské dlažbě - někdy se maminky podívejte, co v kočárku dělá hlavička vašeho dítěte - já když to poprvé viděla u svého syna, téměř jsem odmítala jezdit po dlážděných chodnících!

Jo a - nejsem domarodka, kočárek jsem měla a nosila jsem jen z počátku v babyvaku na krátké trasy-např. na nákup - bydleli jsme ve 3-tím patře bez výtahu(kočár jsme parkovali v předsíni a já ho musela vynést i s dítětem, protože ho prostě nešlo nechat dole) očkujeme, nebatikuji, maso jíme, auto máme a teď bydlíme v paneláku s výtahem...