Na prášky to asi nebude, ale na odborníka nebo přátelskou "vrbu" určitě jo. Domluv si s manželem nějaký čas, kdy si odpočineš. Dojdi si s kamarádkou na hodinku na kafe, projdi se sama bez kočárku po parku, jdi do kina nebo se jen zavři ve vedlejším pokoji s knížkou a manžel ať tě tam hodinu nechá a nějak si poradí.

To, co popisuješ, je silnější, než si pamatuju u sebe, ale řekněme, že jsem se rvala s podobnými pocity v menší intenzitě. Dítě jsem chtěla, naplánovali jsme ho, nejsem naivka a věděla jsem, do čeho jdu. O malou jsem se starala a děsně se o ni bála, ale nějaké tři měsíce pro mě byla skoro jako cizí člověk a strašně mě ničilo, jak se moje možnosti ze dne na den scvrkly díky nutnosti péče o ni. Postupně to přešlo. (Druhá věc je, že se asi nikdy nebudu cítit tou biologicky správně naprogramovanou matkou, která okamžikem příchodu dítěte přepne do režimu, že nic na světě už nikdy nebude stejně důležité, proto toho není třeba litovat. Nebudu umět být výhradně máma, budu potřebovat ještě něco bokem, abych si připadala jako člověk s hodnotou bez ohledu na mateřství. Ale tohle už potom nijak nebrání tomu, aby ses do svého dítěte naplno zamilovala. )