No, já tedy nevím... Taky mi to přišlo dost radikální, ale taky trochu machistické.
Řekla bych, že je prostě dnes jiná společnost, míň sňatků a stejně tak míň žen, které mají potřebu žít ve vztahu a mít nejstarší dítě, se kterým spí.

Mně tedy překvapilo, o kolik je rozvod těžší, než jsem čekala, i když jsem o rozchodu uvažovala již dávno předtím. Za prvé, jsem vůbec nečekala, že to může bolet. Ale asi je to i tím, že se bejvalej chová jako neskutečnej hulvát a jindy se s nim dalo trochu mluvit.
Za druhé, jsem si myslela, že se můžu na partnera spolehnout. Nešlo to ale nikdy. Tohle mi teď schází, ale zároveň mi to pomáhá být konečně fakt dospělá, stát pevně na vlastních nohách, i když je to zatraceně těžké. Podle mě je tahle lekce důležitá. A dál se uvidí. Ale souhlasím s tím, že pokud má být manželka "manželka", musí za to něco dostat, je to přece oboustranný vztah. A i když je mi teď občas fakt hodně mizerně, myslím, že ze zachování vztahu bych brzy měla v lepším případě vředy, v horším rakovinu. A i když bývalej nedělal nic tak zlého (tedy doma, jinak měl taky vedlejší vztah), tak i děti jsou teď zdravější, přestože díky více stresu na ně bohužel častěji křičím (možná jsem předtím býla moc hodná ;-)).