Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se se zklamáním, které mi pobyt na šestinedělí II přinesl, vyrovnala. Špatně jsem se hojila, hodně krvácela a dostala jsem zánět (to vše jsem samozřejmě netušila) a kvůli tomuto vyčerpání jsem neměla sílu si vydobít péči, která by zabránila následným problémům. Nemá ale cenu plakat nad rozlitým mlíkem. Teď po deseti měsících od porodu už se začínám hojit - po léčbě ATB, nedávné gyn.operaci a jiných dost nehezkých komplikacích. Až nyní začínám myslet pozitivně. Největší chyba byla, že jsem byla daleko od domova bez kontaktu s příbuznými, kteří by mi pomohli a zasáhli. A nevím, jestli by mi jinde pomohli lépe. Ovšem nejvíc mě mrzelo, že mi nikdo nevysvětlil onemocnění mého syna, kvůli kterému jsem v Motole musela rodit. Dětský lékař jen sliboval, že za mnou někdo přijde a nikdo nepřišel. Nejhorší je odpustit to sobě, že jsem nebyla průbojná jako jindy. V půl roce dítěte jsme zjistili, že má vývojovou vadu a možná se něco dalo dělat po porodu, teď už jen čekáme, naštěstí to není život ohrožující nemoc. Ale třeba mohl být úplně zdravý a já to pokazila. Moc si to vyčítám.