Ráda bych tě povzbudila já jsem po narození syna byla taky dost přemožena tou zodpovědností, starostmi, nevyspaná, stále jsem jen kojila (syn chtěl mlíko ve dne v noci co 2 hodiny), a člověk měl pocit, že nemá ani svobodu si zajít na záchod.. občas toho bylo fakt moc..

Taky jsem z hrůzou zjistila že moje romantická představa o tom, jaké to je mít dítě je pryč a tvrdá realita mě pěkně vyfackovala.. také jsem si byla 100% jistá, že syna miluju a nedala bych ho za nic na světě, ale občas se mi chtělo křičet nebo brečet - co se to stalo s mým životem!!!
Z části si myslím, že to u mě byly hormony a z části určitá nepřipravenost a romantiké představy, já si fakt uvědomila a nikdo mě "nevaroval" jaká je opravdová realita mít dítě.. a z části prostě i to, že holt mít maličké mimi je záhul!

Musím říct, že u mě bylo všechno ještě umocněno tím, že jsem se litovala, jak se pro syna obětuju a MM, že toho mnoho obětovat nemusel a že mi ani pořádně nepomáhá.. což zpětně vidím, že zas tak úplně nebyla pravda..

Ani nevím, kdy nastala změna, ale člověk si postupně na věci zvyká, přijímá je, jak jsou, dívá se z jiných úhlů.. a nakonec se z nich i raduje. Dneska jsem naopak strašně mooooc šťastná, že syna máme!!