Milá Kačislavo, díky dnešní osvětě, jestli to tak můžu nazvat, snad už není moc lidí, kteří by nevěděli, že deprese je naprosto regulérní nemoc, nikoli neochota onoho člověka fungovat předepsaným způsobem. Tehdy jsem toho o depresi sice nevěděla tolik, co dnes, ale když si to promítnu zpětně, manžel v podstatě žádné klinické příznaky deprese nevykazoval, takže těžko říct, jestli si vůbec bylo čeho všimnout. Až později jsem se dozvěděla, že před svými rodiči o sebevraždě několikrát v životě mluvil, ale oni to brali víceméně na lehkou váhu. Je to paradox, zatímco já se už cca 11 let potýkám s dagnostikovanou bulimií a depresí v rámci hraniční poruchy osobnosti, takže o tom vím své, manželova rodina vždycky brala jakékoliv psychické poruchy jako něco, co lze zvládat vůlí a co si ten dotyčný v podstatě jenom vymýšlí, aby byl zajímavý. Možná proto mě tak nenávidí, že si nechtějí přiznat svůj díl viny a já jsem jako viník stále pěkně po ruce, těžko říct.