Nemám jedináčka, ale se starší dcerou jsem si hrála opravdu hodně. Jednak jsem si to chtěla užít a jednak mi to přišlo správné. Ve třech letech byla taky na mě závislá, nedokázala si hrát sama a já už z toho šílela, všude mě potřebovala (i když jsem neodcházela ze společnosti jak popisuje autorka, myslím, že mě příbuzenstvo taky pomlouvalo). Teď v pěti letech už si dokáže zabavit už i sama. Přišlo to samo, postupně, a pokud hrajeme hry, tak to už jsou většinou zábavné. Taky jí přibyl sourozenec, tak si už hrají i spolu, ale já opět, když je starší ve školce, věnuju hodně času na hraní s tou mladší. Asi jsem nenapravitelná