Záleží na mé náladě - fakt je, že někdy mi to i vadí, většinou ale ne. A pokud mi to zrovna vadí, tak se obvykle nakonec domluvíme, že teď ne, že teď si dá jen čaj. Nebo kravské mléko. Tím povzdechem jsem měla na mysli to, že jsem u mladšího synka, který jinak v psychomotorickém vývoji docela dlouho šel ve stopách staršího brášky (až v mluvení ho výrazně předběhl), tak trochu čekala, že to bude podobné i s kojením. Můj vztah ke kojení je trochu rozporuplný - i u staršího mi to někdy už vadilo (aby bylo jasno, pokud mě náhodou dítě nehryzne nebo se nedožaduje kojení po 2 hodinách nebo ještě dřív, nevadí mi samotné kojení, ale v noci kojím v posteli v polosedu - jinou polohu se už asi nenaučím, v leže mi to nešlo - a často tak i s dítětem v náruči usnu, což odnášejí moje záda i kvalita mého spánku), ale přesto jsem konec kojení obrečela (ne ze smutku, ale spíš z dojetí, že syn už opravdu není miminko).
Ale tu závislost - vzájemnou - rozhodně přiznávám. Ano, jsem na svých dětech citově závislá a ony na mě. A taky jsem citově závislá na manželovi a předpokládám, že i on na mě. Asi fakt nejsme normální rodina