A víte co? Chápu vás! Je mi teprve sedmnáct, ale život se se mnou zrovna nepatlal. Nebyly to žádné galeje, ale byly. Otec se zabil, když jsem byla malá a rodinná situace, postavení v kolektivu a umělecká povaha ze mě udělala solitéra. Psychicky labilní, mladá, původně perspektivní, najednou vedla každodenní bitvu sama se sebou. Naštěstí autosugesce funguje, takže teď se mi povedlo najít absolutní štěstí a funguje to několik měsíců (konečně za celé ty roky sebeponižování), bojím se ale, abych do toho zase nespadla, až přijde podzim (obvykle se to koncem léta zhorší a jarem přichází optimismus, jak kdy). Přeju vám hodně štěstí a doporučuju písničku "Ion At An - V lisu rozpolcenosti", dost mi pomohla a popisuje tuhle situaci skvěle.